Slibový trojdeňák 31.1. – 2.2. 2014

V pátek ráno jsme z hlavního nádraží vlakem vyrazily do Chotěboře. V místní klubovně k nám přišel král Miroslav. Říkal, že se mají v jeho království všichni dobře, každý dělá svoje řemeslo, to, čím je. My, abychom zjistily, které povolání je nejlepší, jsme si to vyzkoušely – být na chvíli košíkářkou, brašnářem, řezníkem, uhlířem… Na vyzkoušení si povolání bylo většinou potřeba půjčit nějakou věc od někoho z jiné družiny. Všechno půjčování si zapisoval král Miroslav a večer zkontroloval, že je všechno vráceno, jak má.
Potom jsme se najednou přenesly do Půlnočního království, kde bydlí princezna Krasomila. Byla moc pyšná a chtěla po nás, abychom jí nakreslily prince, kterého by si mohla vzít. Má být urozený, krásný, bohatý… A tak jsme kreslily. Nad obrazem krále Miroslava se princezna zarazila a řekla, že ten jí není hoden. Král Miroslav se to dozvěděl a rozhodl se, že se vydá za princeznou. Hlavně proto, aby změnil to, že je pyšná a že nemá nikoho ráda. A tak jsme se vydaly spolu s ním na cestu. Došly jsme až k hranicím, kde jsme potkaly ševce, který si chodí přes hranice zazpívat, protože je to v Půlnočním království zakázané. Protože foukal silný vítr, schovaly jsme se k ševci domů, kde si Miroslav a švec vyměnili oblečení, aby mohl jít Miroslav do zámku na tajnačku, inkognito.
Miroslav došel k zámku, kde se u brány potkal s pyšnou princeznou, která si házela s míčem. Miroslav v zámku dostal místo zahradníka, a tak se staral o kytičky a zahradu. Potkal tam zase princeznu, která chtěla zavázat střevíček. Tak jsme si zahrály hru na zjišťování pořadí, ve kterém si princezna obouvá boty.
Zahradník se rozhodl, že jako prostředek ke změně princezny z pyšné na nepyšnou použije zpívající květinu. Takže začal učit květinu zpívat, jenže to uslyšel král a jeho rádci. Povolili Miroslavovi zpívat, pokud bude učit zpívat květinu. Krasomila si vydupala, že tu kytku chce, a tak ji dostala. Jenže přes noc květina uvadla. Miroslav na to odvětil, že byla o samotě s pyšným člověkem, proto uvadla. A tak se princezna učila zpívat „Rozvíjej se poupátko“ a pomáhala Miroslavovi se sázením kytek. My jsme se učily zpívat písničky na Vozembouch, vyrábět záhonky a sázet kytky, záhonky a zahrady.
Večer Krasomila řekne, že si myslí, že už není pyšná. Mirek na to řekne, že se uvidí ráno. A tak jsme šly spát.
Ráno Krasomila zjistila, že kytička neuvadla. Byla tak nadšená z toho, že už není pyšná a že jí s tím pomohl Miroslav, že mu dala pusu! Viděl to ale král a jeho rádce a vykázal zahradníka (Miroslava) z království. A tak Mirek šel. A Krasomila za ním, protože láska. Takže utíkali, ale chtěli být inkognito, že. Takže se po cestě stavili za chůvou, která Krasomile půjčila maskovací sukni. Rozhodly jsme se utíkat s nimi, protože fandíme lásce a taky zpívání. Zkusily jsme si, jaký je se pořád převlíkat a pak jsme vyrazily. Na chvíli jsme se zastavili u uhlíře, který má hrozně moc dětí. Asi deset, ale neumí moc počítat. A je těžký si zapamatovat jejich jména, tak jsme si zkusily, jaký to je, tolik a ještě víc jmen.
U mlýna jsme měli bitku se strážema, kteří nás svazovali a my jsme se schovávaly do pytlů od mouky. Naštěstí jsme i jim utekly a pokračovaly do země krále Miroslava, kde se smí zpívat. Mezitím nešťastný král – tatínek princezny – povolil zpěv a snížil daně. My jsme se schovaly u pantáty, který měl hodně nohatých zvířat. Pak jsme došly až k hranicím, kde se šel Mirek převlíknout k ševci. Princezna zjistila, že zahradník není zahradník, ale král Miroslav a byla fakt naštvaná, že jí celou dobu lhal. A tak byla uražená. Mirek ji ale ukecal, že se mají přece rádi a že nevadí, že je král a má hodně peněz. Takže mu řekla: „A přece tě mám ráda, i když jsi král.“ A byla svatba a šťastnej konec.
Tak jsme si oddychly, že to dobře dopadlo a zaměřily se na přípravu ke slibovému ohni, který měl být večer.
Skautky a světlušky, každá skupina zvlášť, si prošla jakousi cestou. Tato cesta měla několik zastavení, na kterých byla popsaná situace vyžadující rozhodnutí, jak by se měla správná světluška/skautka zachovat. Pokud jsi odpověděla správně, mohla jsi pokračovat. Pokud špatně, musela jsi jít na start a začít znovu. Až jsme všechn y prošly touto cestu, povídaly jsme si o tom, jaké to bylo, jestli to bylo náročné a podobně. Potom jsme kreslily, jak vypadal nebo bude vypadat náš slib – buď konkrétně nebo abstraktně – jak to probíhalo/bude probíhat, jaké jsme u toho prožívaly/budeme prožívat pocity… Pak byla večeře a potom společný program zaměřený na význam slibu – každá z nás si napsala slovo SLIBUJI a na každé písmeno v tomto slově vymyslela nějaké slovo, výraz, větu… která vyjadřuje náš vztah ke slibu, slibování a dalším podobným věcem. Každý měl něco svého, originálního, ale myslím, že je to pro všechny z nás Srdcová záležitost, Letos to byl zase výjimečný čas, Inspirativní, utváří to naši Budoucnost, Učíme se přitom pořád něco nového, jsme v Junáku a cítíme se všechny být fakt Inteligentní.
A potom už byl oheň. Teda nebyl hned, ale až po několika dlouhých minutách, kdy po boji se silným větrem Veška, Palička a Škupe zvítězily a oheň zapálily.
Byly i placičky kamarádství a příběh od naší OV Hranky. A pak byl Slib. Slib s velkým S pro ty, které slibovaly. Od sobotního večera tak máme v oddíle 9 nových nadšených světlušek a jsme za to moc rády.
V neděli už jsme se jen sbalily, uklidily v klubovně, řekly jsme si, jak moc se nám slibový výlet líbil a pak už jsme jely domů, do Brna.

Škupe

Příspěvek byl publikován v rubrice Kronika. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.