Na cestě

Tak čím začít? Když to vezmeme úplně od samého začátku, tak se možná musíme vrátit asi tak o rok zpátky, kdy se konal velmi náročný (psychicky i fyzicky) puťák v Beskydách. A přes veškeré vyčerpání to nikoho neodradilo, naopak třeba Šumi se mě několikrát ptala jestli pojedem zas. Tak proč ne?

Letos jsme se vydaly do Bílých Karpat. Běhěm pár hodin jsme se díky Českým drahám dostaly do Javorníku nad Veličkou, kde jsme se najedly:. Po splnění několika mapoidních úkolů jsme se tedy vydaly na další cestu, tentokrát pěšky. Ještě jsme od hodných lidí nabraly nějakou vodu (k další se dostaneme až zítra k večeru) a pak už jsme putovaly. Nejdříve do kopce po louce (kde jsme sledovaly nádherné západy slunce) a potom do kopce lesem (kde byla tma). Naštěstí ne tak velká, abychom (někde poblíž kopce jménem Hradisko) nenašly vhodné místo na spaní. Stavba stanů byla otázkou několika okamžiků, takže jsme se opět mohly pustit do jídla. Po vydatné večeři (od hodných maminek) jsme si daly několik kol hry „šly tři opiceee“ (vždycky vyhrála Maruči, fakt trapný) a odjely jsme do Hajan.

Ráno jsme měly kratičkou rozcvičku a něco delší snídani. Po projití dnešní trasy prstem na mapě jsme se vydaly na cestu v reálu. Skautky a roverky šly napřed a pro světlušky vedené Vosou vyráběly šipky (aby se neztratily). Občas jsme se samosebou potkávaly, především u příležitosti jídla. První takováto pauza se odehrála na Kubíkově vrchu, kde jsme měly sváču. Pokračovaly jsme po zelené a pak po červené. Cestu jsme si zpestřily mluvením pouze na jedno písmeno, občas už to byla nuda, tak jsme písmena střídaly. Pár kilometrů před Velkou Javořinou jsme udělaly dlouhodobější ležení, při té příležitosti jsme poobědvaly chlebíky s paštikou. A už nám zbývalo jen vylézt na Velkou Javořinu – pro nás, zkušené turistky to sice byla hračka, ale oddílová trička byla značně propocená.

Hrdě jsme se zapsaly do vrcholové knihy, opět jsme posvačily a opět se vydaly na cestu, dolů po zelené. Kousek od místa, kde jsme plánovaly spát, jsou v mapě nakresleny dva prameny. Nevěřte tomu. Ani našich 28 očí je neobjevilo. Takže jsme aspoň objevily místečko vhodné na spaní (patrně na Slovensku) a část z nás odešla pro vodu, asi dva kilometry zpátky do Holubyho chaty. Díky moc hodné paní jsme si vodu napustily, taky jsme si trochu opláchly zasolené obličeje a šly zpátky. Příprava večeře byla v plném proudu, ale přece jen ještě nějakou chvíli trvalo, než byla polívečka a posléze brkaše se špekáčkem. Večer jsme ještě zažily trochu dramatické chvilky, kdy na ne moc vzdálené cestě jezdili nějací motorkáři, ovšem světlušky ve stanu bez obav svítily a kecaly…

Ráno bylo poněkud chladné, občas spadlo pár kapek. Posnídaly jsme ovesnou kaši (jedna část byla díky nevhodným vločkám docela hnusná) a ještě jednou jsme šly zdolat nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Ne, že bychom si potřebovaly dokazovat, jak jsme drsný, ale prostě to bylo po cestě do Vápenek, odkud nám jel autobus. Téměř celou dobu jsme klesaly, takže nám to šlo hezky rychle a měly jsme spoustu času – třeba na kopání hakisákem (teda spíše snažení se o kopání hakisákem). Při této úžasné činnosti si Babeta roztrhla kalhoty – lochna přes celej zadek. Samozřejmě jsme se také nasvačily. Ve Vápenkách jsme asi půl hodinky čekaly na autobus, který nás odvezl do Velké nad Veličkou. Utábořily jsme se nedaleko kostela a nějaký ten čas jsme strávily třeba jezením chleba se sýrem a lovečákem nebo pletením věnečků z pampelišek a sedmikrásek. Protože se nám puťák povedl (a taky proto, že nám zbyla trocha peněz), tak jsme si mohly dovolit zajít na zmrzku (balenou, abychom něco nechytly). A nakonec jsme se vydaly na nádraží, koupily si lístky a odfrčely jsme zpátky do Brna.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kronika. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.