Jaráky 4.-8.2.2012

Letošní Jaráky jsme se rozhodly strávit v chatě Kusalíno nedaleko Vsetína. „Nedaleko“ je možná zavádějící pojem, protože cesta do chaty s velkýma batohama, běžkama, sáněma a kytarou v nás vzbuzovala dojem, že dál už to ani být nemůže. Kilometr a půl do kopce jsme lezly pěkných pár hodin a chvílemi jsme si připadaly spíš jak ve frontě (ano, naše rychlost byla vážně závratná 🙂 ) Nicméně jsme všechny ve zdraví výstup přežily a zdárně chatu našly, po lehkém boji se zámkem i odemkly.

Hlavním pojícím prvkem celých Jaráků byla neskutečná zima (zeptejte se Hranky, jak moc velká zima jí byla 😉 ). Neměly jsme sice teploměr, ale zprávy od ustrašených rodičů a místních lidí nás nenechávaly na pochybách, že tu bez vody, elektřiny a ústředního topení přežíváme teploty pod -20°C. Voda sice byla v nedaleké studánce, ale studánka byla zamrzlá, takže nám nezbývalo nic jiného než vytrvale plnit hrnce sněhem a rozpouštět ho na vodu.  Ještěže byla v chatě veliká pec, za kterou se dalo nádherně spát, odpočívat, číst, plnit Stezku nebo jen tak lenošit a která během pár dní nepřetržitého topení celou chatu vyhřála. (Pravda, napřed bylo potřeba zjistit, jak se v takové peci topí, s čímž měla autorka tohoto textu trochu problémy…)

Druhý den ráno jsme ve složení Veška, Ivča, Drťa, Pája a Eva vyrazily na běžkový výlet. Všem nám to moc pěkně šlo – nejvíc bych měla pochválit Drťu, která na běžkách stála poprvé v životě a úplně v pohodě nám stačila. Cesta zasněženou krajinou se sluníčkem nad hlavou a sem tam dřevěnou chaloupkou s kouřícím komínem se dá vážně přirovnat k pohádce. Myslím, že mluvím za všechny zúčastněné, když řeknu, že jsme si to moc užily. Po návratu jsme se vrhly na malování jarákových triček. Na Hrančiném si například můžete přečíst nejlepší hlášky celého pobytu.

Třetí krizový den se nesl v duchu odpočinku, plánovaného sáňkování a cesty pro tatranku a čaj. Píšu plánovaného, protože v občerstvení bylo zavřeno a sněhu bylo tolik, že si s ním ani sáňky neporadily. Pája s Evou se místo pro tatranky vypravily pro halušky do horské chaty Vsacký Cáb. Moc nádherně si zaběžkovaly. Pája sice málem zmrzla, protože věčně musela čekat na pomalejší polovinu výpravy. Eva si zas vytvořila tolik modráků, že vypadá jak oběť domácího násilí. Ale ani jedné to nevadilo a obě se nadmíru spokojené vrátily za zbytkem do chaty. Večer jsme strávily hraním na kytaru, zpíváním, hraním deskovek, vařením večeře a její konzumací. Také určitě stojí za zmínku, že jsme v chatě zvládly odložit bundy a čepice aniž bychom zmrzly 🙂

Předposlední den dopoledne vyrazila většina z nás na běžky. Na nedaleké loučce vydržely Baktérie s Pájou celé dopoledne jezdit slalom mezi hůlkama. Po obědě přijel pan magistr Vyži s motorovou pilou a daly jsme se do řezání, štípání a nošení dřeva. Večer jsme si za odměnu zahrály párkrát Kachny (dokonce i několik pozměněných verzí, které se nikomu mimo Páji – autorky změn – nelíbily 🙂 ). Před večeří jsme ještě zvládly napsat jarákové lístečky a poslechnou si, jak Pája krásně hraje na kytaru. Den jsme završily nejlepším rizotem, které pro nás s opravdovou láskou uvařila Hranka.

Odjezdový den byl náročný. Napřed bylo potřeba sbalit batohy, uklidit chatu, dodělat dřevo a najít Kecčiny brýle a pak už „jen“ dojít 7 kilometrů na vlak na Vsetín. Hnány vidinou cukrárny u nádraží jsme to přeci jen zvládly, zbaštily linecký kolečka, větrníky, špičky, medovníky, laskonky a kdovícoještě a nastoupily do vlaku. Pak už jen jeden přestup a vlakem R 836 jsme za hodinu a 37 minut byly v Brně (Je to tak, Ivčo?). Ve vlaku příšerně moc topili, takže jsme konečně po 5 dnech úplně rozmrzly.
Myslím, že jsem si všechny Jaráky moc užily a ty Nezmarky, které s námi nebyly, mají čeho litovat… Tak zas za rok!

Příspěvek byl publikován v rubrice Kronika. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.