Jaráky 11.-16.3.2011

V dávných dobách oddílu (zas tak dávných ne, ale pár let už to přece jen je) jsme na Jaráky jezdily na oblíbenou chatu Sokolku do Jeseníků. Na Sokolce nebyla elektřina, topily jsme si v kamnech, pro vodu chodily ke studánce, myly se v potoce. Přes den jsme běžkovaly a užívaly si sněhu, večery jsme trávily zpíváním, tvořením, hraním si… Pak jsme už na Sokolku jezdit nesměly a pomalu tato Jaráková tradice umírala. Letos jsme se vydaly na podobnou chatu do Beskyd.

V pátek odpoledne se sešlo osm statečných na Hlavním nádraží. Poznávacím znamením byl veliký batoh a lyže či snowboard. Naskládaly jsme se do vlaku a nechaly se dovézt (s přestupy) do Velkých Karlovic. To už bylo docela dost hodin a na Bařinku (náš domov pro následující dny) ještě pár kilometrů, takže jsme velmi uvítaly odvoz autem. Nicméně asi kilometrový výšlap jsme musely zvládnout po vlastních. Na lesní cestě jsme si užily spousty ledu – některé z nás byly víc na zemi než na nohou. Přes veškeré útrapy nočního zimního lesa jsme pece jen na Bařinku doputovali (díky, Vyži). Před spaním jsme ještě zvládly otevřít okenice, zkontrolovat kadiboudu, vyčistit si zuby a místní studánku pokřtít jménem Čůráček.
V sobotu ráno jsme si trošku pospaly. Vzbudily jsme se do poměrně vytopené Bařinky a po povinném mytí nepříliš teplou vodou z Čůráčku jsme posnídaly ovesnou kaši s rozinkami, čokoládou a papájou. Dopoledne jsme věnovaly průzkumu okolí. Cílem byl hotel Horal a hlavně snowtubing. Napřed jsme to vzaly na nedalekou sjezdovku (asi 200 metrů krosení lesem). Pak jsme si chvíli užívaly na jedné prosluněné louce a posléze se vydaly po cyklostezce k Horalu. K naší smůle jsme se dozvěděly, že snowtubing už není v provozu, protože je moc teplo a sníh příliš taje. Takže jsme průzkum okolí ukončily a vrátily se na oběd na Bařinku. Odpoledne jsme prakticky otestovaly známé tvrzení „Dřevo hřeje několikrát“. Napřed jsme tahaly soušky z lesa, osekávaly je, řezaly případně i štípaly a nakonec nosily do chalupy. Po mišmašové večeři jsme se pustily do jarákového rukodělu – vyráběly jsme si šály. Z fleecu jsme nastříhaly pruhy a pošívaly si je kousky filců. Třeba Kvíča má knoflíkovou šálu, Ivča šálu s piškvorkama a Veška má na své šále našitou Baktérii.
V neděli jsme zkusily trochu časnější vstávání a výšlap ke sjezdovce na devátou. Skoro se nám to povedlo. Takže chvíli po deváté se z lesa nad sjezdovkou vynořilo osm postav – běžní lyžaři asi koukali, kdo se to z lesa hrne. Batohy a pohorky jsme schovaly za strom a rozjely se přímo dolů. Dole jsme zvládly nákup permicí a mohly se pustit do oblíbeného nahoru a dolů. Jakmile trochu vysvitlo sluníčko, odložily jsme bundy a brázdily sjezdovku reprezentativně v krojích. Také jsme se pokusily o propagační fotky „Nezmarky na snowboardu“ a podobně. Lyžování jsme ukončily v jednu a vrátily jsme se lesem zpět k Bařince na oběd. Po krátkém poledním klidu jsme se rozhodly využít akce “lyžuj a plav“: pokud si koupíte permici na vlek, máte hodinu zdarma v termálním bazénu Horal. Sice je to kus cesty, ale občas jede autobus (na který se nám povedlo natrefit), takže jsme se hodinku krásně rochnily v teplé vodě užily si dokonalý relax. Po večeři jsme si došívaly šály a hlavně zpívaly (celou noc;-) – skoro).
V pondělí jsme opět vyrazily na svah. Vytvořily jsme družstvo začínajících snowboarďáků – některé lyžařky totiž přestávaly lyže bavit a naopak snowboarďačky si rády lyže vzaly. Na konci dne se většině začátečníků povedl nějaký ten oblouček, jízda na kotvě byla hračkou. Tentokrát jsme poobědvaly přímo na sjezdovce a v lyžování pokračovaly i odpoledne. K večeru jsme ještě dodělaly zásoby dřeva a na večeři jsme si daly skvělé nočky s okurkovým salátem od skvělých kuchařek Bubiše a Kecky. Po večeři nastala neplánovaná (o to lepší) role-playing – šlo o jakéhosi diktátora, který byl však ve skutečnosti jen loutkou v rukou svých rádců… Moc jsme si to užily, hlavně u Čůráčku. Před spaním jsme si zahrály krátkou psychohříčku a zjistily jsme, s kým máme podobné asociace.
V úterý jsme se rozdělily na dva týmy. Kvíča, Veška, Ivča a Míša šly na sjezdovku a odpoledne do bazénu – podrobnosti mi bohužel nejsou známy (jen vím, že si to moc užily). Úderná (místy úchylná) horská výprava ve složení Kecka, Bubiš, Hranka a Pája se vydaly zdolat nejvyšší vrchol blízkého okolí (a celého hřebene Javorníků) Velký Javorník. O začátcích našeho putování tu skromně pomlčím a začnu až od kapličky ve Světlé, kde jsme obědvaly. Po vydatném obědě jsme vyrazily po modré až na Kasárna, dále pak po žluté a nakonec po červené – až na nejvyšší bod široko daleko. Bohužel nám počasí moc nepřálo, takže rozhledy jsme si neužily. Zapsaly jsme se do návštěvní knihy a pokračovaly za dalším cílem našeho putování – za česnečkou. Bohužel, česnečku neměli. Tak jsme to vyřešily palačinkami. Dále bylo třeba seběhnout kopec do Světlé, odkud jsme si pomohly autobusem, pak už to byly asi jen tři kiláky na Bařinku. Holky zatím chystaly těsto na bramboráky – usilovně loupaly a strouhaly, takže jsme se Pája s Hrankou mohly pustit do velkého smažení. Celou Bařinku provoněl česnek a majoránka, za chvíli se ozývalo slastné mlaskání. Tentokrát jsme opět zpívaly skoro celou noc – známá oddílová hra „přezpíváme zpěvník“.
Ve středu jsme se probudily, sbalily a začaly s úklidem. Posléze jsme se pustily do skvělé rýžové kaše, po kaši jsem opět uklízely – aby si snad někdo nemyslel, že Nezmarky jsou prasata. Nakonec jsme ještě vytvořily krásný zápis do místní knihy, prohlédly si, kdo známý i neznámý tu byl a s Bařinkou se rozloučily. U Razuly jsme počkaly na autobus, v Karlovicích na vlak (kromě čekání jsme ještě zvládly poobědvat rohlíky se skvělým čokomáslem) a vláčkem jsme to vzaly směr Brno.
Na závěr by se snad slušelo napsat, že jsme si užily poslední zbytky sněhu, první známky jara a hlavně spoustu zážitků s partou supr Nezmarek.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kronika. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.